Úvod k pravěkým zobrazení žen v pravěku – k pravěkým venuším Jak se na pravěké venuše dívat. Co mohly představovat. Jaký mohl být jejich význam.

Úvod k pravěkým zobrazení žen v pravěku – k pravěkým venuším Jak se na pravěké venuše dívat. Co mohly představovat. Jaký mohl být jejich význam. 

Vzhledem k velké časové vzdálenosti, která nás od tvůrců a tvůrkyň pravěkých venuší dělí by se mohlo zdát, že odpovědi na uvedené otázky by mohly být pouze v rovině spekulací.

Nicméně se domnívám, že existují objektivní, doložitelné orientační body, které nám můžou ukazovat cestu. Zkusíme se nechat těmito orientačními body vést po cestě za objasněním "tajemství" pravěkých venuší.

1.

POJETÍ SVĚTA PŘÍRODNÍCH NÁRODŮ

Pro lovce a sběrače a do značné míry i pro jednoduché zemědělské a pastevecké společnosti z nich vzešlé je typické, že materiální a duchovní stránka světa pro ně tvoří neoddělitelnou jednotu. Jedním z jejich praktických projevů je pak šamanismus. Šamanismus není nějakým lokálním, místním omezeným jevem, ale souborem určitých přístupů ke světu a s ním spojených magických praktik, které se vyskytují u lovců a sběračů a jednoduchých zemědělských a pasteveckých společností po celém světě.

2. 

NĚCO KONKRÉTNÍHO ZASTUPUJE NĚCO ABSTRAKTNÍHO

Jedním z typických znaků šamanismu je široce používaný koncept, kdy něco (obvykle něco uchopitelného, s čím lze manipulovat, např. provádět rituály) zastupuje něco jiného (obvykle něco uchopitelného obtížně).

Fakticky tento jev není omezený na přírodní národy, ale je běžný i v naší kultuře. Typickým příkladem může být státní vlajka, které se vzdává čest, nebo se naopak s nenávistí pálí, nebo se za její vyvěšení zavírá do vězení. To všechno se neděje kvůli obarvenému kusu plátna, ale právě proto, že toto něco – vlajka - zastupuje něco jiného – stát s jeho historií, současností, ideologií.

3.

VENUŠE NEMAJÍ OBLIČEJ

Venuše nemají obličej buď vůbec, nebo jej mají jen schematicky naznačený. I když některé z venuší byly evidentně modelovány podle živých vzorů, jejich pojetí ukazuje, že byly zástupci (možná lépe zástupkyněmi) za něco jiného, velmi významného, přičemž rozhodující byla zjevná ženskost.

Naopak to nepodporuje to domněnku, že by mohlo jít o zobrazení zakladatelky rodu nebo nějaké konkrétní bohyně nebo obdobné konkrétní osoby.

(Poznámka: Dosud jsou známé jen dvě výjimky z beztvářnosti venuší: trojrozměrné portréty, které nemají tělo, ale zato mají obličej. Jsou to "Venuše da Vinci" z Dolních Věstonic a "Dáma s kapucí" z naleziště Brassempouy v jihozápadní Francii. Zde šlo zřejmě o snahu zachovat magické schopnosti nějaké významné šamanky s tím, že přejdou do jejího portrétu. Napovídat tomu může příbuznost Venuše da Vinci s rituálně pohřbenou ženou.)

4.

POMĚR IDENTIFIKOVANÝCH ZOBRAZENÍ ŽEN (VENUŠÍ) KU ZOBRAZENÍ MUŽŮ JE V PRAVĚKU EURASIE OJEDINĚLÝ

Když srovnáme pravěké kultury tvořící pravěké venuše s lovci a sběrači a jednoduchými zemědělci, kteří přežili do historických dob a jejich praktiky a tvorba mohly být zdokumentovány a systematicky studovány zjistíme, že disproporce ve prospěch tvorby ženských zobrazení (sošek, rytin, reliéfů) je u pravěkých kultur tak výrazná, že žádná ze studovaných kultur nemůže být považována za podobnou. Proto nelze žádnou historicky studovanou kulturu ke kulturám tvorby venuší zcela připodobnit a tato "zkratka", tj. pouhá aplikace nějaké popsané přírodní kultury není možná. Myslím, že takováto převaha také nemůže neukazovat na významnou roli tehdejších žen, zjevně nesouměřitelnou s jakoukoli známou popsanou kulturou.

(Zdroje: O převaze ženských sošek v paleolitu Eurasie: Sandra Sázelová: FEMALE FIGURINES OF NORTHERN EURASIA: AN ETHNOLOGICAL APPROACH. Dolnověstonické studie, svazek 15, kapitola III.3, Archeologický ústav Brno a AV ČR, 2008. O převaze ženských sošek v neolitické kultuře s moravskou malovanou keramikou: Zdeněk Čižmář (editor): Život a smrt v mladší době kamenné, kapitola Pokladnice moravského neolitu aneb krása pravěké plastiky. Ústav archeologické památkové péče ve spolupráci s Jihomoravským muzeem ve Znojmě a Moravským zemským muzeem, 2008)

5.

MOZEK A PSYCHOLOGIE ČLOVĚKA

Přese všechen technický, vědecký a materiální pokrok naší společnosti je způsob fungování našeho mozku a mozku lidí tvořících pravěké venuše prakticky stejný.

Výsledky moderního vědeckého zkoumání nervové soustavy člověka (neurovědy) se v řadě oblastí pozoruhodně potkávají s postřehy psychologa a psychiatra Carla Gustava Junga.

Důležité v našem případě je, že většina činností našeho mozku se odehrává mimo naše vědomí a většinou dokonce bez možnosti tuto podvědomou nebo nevědomou činnost mozku vědomě ovlivňovat. Ovšem opačné děje, kdy nevědomé procesy v mozku ovlivňují ty vědomé, jsou běžné. Hodí se na to příklad s pověstnou špičkou ledovce, kde ta malá špička ledovce je naše vědomí a rozhodující část je pod hladinou a nevidíme ani její velikost, ani tvar.

Z nevědomí (Jungova "kolektivního nevědomí") pronikají do vědomí určité obrazy, které mají původ v dávnověku. Z mnoha případů, kterými to lze ilustrovat, vybírám třeba tento od C. G. Junga a to ten, že i přes naprostou dominanci křesťanství ve středověku bylo nevědomí schopné držet pohanství při životě. Lehkost, s jakou duch starověku opět ožil, lze vidět v renesanci.

Náš vlastní mozek, jeho nevědomí, tedy můžou ve svých hlubinách skrývat k významu pravěkých venuší nápovědu.

(Zdroj citace C.G.Junga: Jung: The Collected Works, svazek 6, str. 185, Princeton University Press, 1971. Pohled na mozek z hlediska neurověd: kniha Leonard Mlodinow: Vědomí podvědomí. Argo/Dokořán, 2013; původní název Subliminal.)

6.

INTERPRETACI VENUŠÍ ZNESNADŇUJE ODKAZ KŘESŤANSTVÍ

Pohled křesťanství na ženu a jeho odkaz interpretaci venuší znesnadňují.

Prvním problémem je pruderie křesťanství, přesněji řečeno pruderie všech tzv. abrahámovských náboženství (judaismus, křesťanství a islám). Jaký je zřejmě psychologický zdroj této pruderie ukazuje názor C. G. Junga: "Pruderie je vždycky zástěrkou brutality."

Další zdroj pokřiveného pohledu křesťanství na ženu objasňuje jiný citát od C. G. Junga, a to o kultu Panny Marie:

"Protože psychický vztah k ženě byl vyjádřen kolektivním uctíváním Marie, obraz ženy ztratil hodnotu, na kterou mají všechny lidské bytosti přirozené právo. … toto znehodnocení reálné ženy bylo kompenzováno démonickými rysy. Žena se už nejevila jako objekt lásky, ale jako pronásledovatelka nebo čarodějnice."

Pro objasnění církevního pojetí toho, co se na Marii oslavuje, totiž poslušnost, citát ze stále platného a šířeného Katechismu Katolické církve o Marii: "Jak praví svatý Irenej, svou poslušností se stala příčinou spásy pro sebe i celé lidské pokolení. Proto mnozí svatí otcové ve svých kázáních s oblibou mluví jako on. Uzel, vzniklý neposlušností Evy byl rozvázán poslušností Marie. Co zauzlila panna Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou. Ve srovnání s Evou nazývají Marii matkou živých a často zdůrazňují: Smrt přišla prostřednictvím Evy, život prostřednictvím Marie."

Z uvedeného vyplývá, že vyklad pravěkých venuší jako nějakých uměleckých aktů nebo dokonce jako druh erotického materiálu představuje zkreslení optikou pruderie křesťanství. Ze studií víme, že stud za nahotu není přirozeným stavem lidské mysli, ale lze jej vypěstovat prostřednictvím pruderní kultury. Nahota venuší je prostě přirozený stav, který dává vyniknout jejich ženskosti, která byla zjevně zásadně důležitá.

Kromě toho výkladu významu pravěkých venuší nenapomáhá ani křesťanský ideál ženy, "Panny" Marie jako subjektu poslušnosti.

(Zdroje citací: C. G. Jung o Marii: Jung: The Collected Works, svazek 6, str. 236, Princeton University Press,1971. C. G. Jung o pruderii: W.McGuire, R.F.C.Hull: Rozhovory s C.G.Jungem. Portál, 2015. O Marii z katechismu: Katechismus Katolické církve, článek 494, Karmelitánské nakladatelství, 2025)

Krátce shrnuto:

• Svět tvůrců pravěkých venuší byl světem propojení materiálního světa s duchovnem.
• Svět tvůrců pravěkých venuší byl světem magických praktik, kdy se za obtížně uchopitelné pojmy a síly vytvářejí jejich zástupci, aby s nimi mohl člověk lépe komunikovat.
• Venuše byli takovými zástupkyněmi.
• K výkladu nelze jednoduše aplikovat žádnou přírodní kulturu, která se dochovaly až do nedávných dob a byla zdokumentována antropology.
• Nápovědu nám může dát i naše nevědomí a spontánní obrazy, které může produkovat.
• Historickou nápovědu ohledně pravěkých venuší musíme hledat v předabrahámovských kulturách a náboženstvích nepohlížet na ně optikou pruderie a ženské podřízenosti těchto náboženství.

Co z toho vyvodit a jak dál?

Vzhledem k tomu, že se obrazy nevědomí v mozku uchovávají a znovu a znovu se vracejí, zkusíme vystopovat cestu zobrazování žen od pravěkých venuší po starověk a novověk.

Je povzbudivé, že v případě nejstarší známé civilizace, civilizace Mezopotámie, můžeme vidět nepřetržitou tvorbu ženských zobrazení od venuší pravěku po ženské sošky a reliéfy, které jsou už spojené s písemnými záznamy, přičemž zde je i prokazatelná určitá genetická kontinuita.

Vložte svůj text...

Zhruba ve stejnou dobu vznikaly na Moravě pravěké neolitické venuše Kultury s moravskou malovanou keramikou.

Vzhledem k tomu, že první zemědělci z oblasti Anatolie (dnešní Turecko) migrovali jak do Evropy (včetně střední), tak do oblasti Mezopotámie, existuje přes ně i určitá spojnice mezi Kulturou s moravskou malovanou keramikou a kulturami Mezopotámie.

A pak se objevila první civilizace s písmem a přichází čas bohyně Inanny, na severu Mezopotámie a v pozdějších dobách zvané Ištar, která byla nejstarší a nejuctívanější bohyní oblasti. Její kult je doložen od doby asi před 5400 lety na jihu (Chrám Inanny v Uruku, zvaný též E-anna, dům nebes), a před asi před 4800 lety na severu (chrám bohyně Ištar v Aššuru) Mezopotámie.

Tady jsou vyobrazení sošek z chrámu bohyně Ištar v Aššuru a rekonstrukce kultovního sálu podle knihy Walter Andrae: DIE ARCHAISCHEN ISHTAR-TEMPEL IN ASSUR. J. C. HINRICHS'SCHE BUCHHANDLUNG, Leipzig, 1922.

Inanna/Ištar byla spojována s planetou Venuší, přičemž mluvíme o době už asi 5000 let před současností. Toto spojení s planetou Venuší se pak traduje po následující tisíce let. Následně přes bohyni Astarté, dědičku Inanny/Ištar přešlo na řeckou Afroditu. Začleněním Afrodity do panteonu starého Říma pod názvem Venus, tedy Venuše, je spojení bohyně krásy a lásky Venuše s planetou stejného názvu kulturním dědictvím všeobecně známým do dnešních dnů.

Takže lze skutečně najít řetěz spojení od pravěkých venuší k římské Venuši s velkým V.

Když se po objevu prvních pravěkých venuší pro ně začal používat tento název (který se mnohým dodnes nelíbí), jeho tehdejší šiřitelé o tak dlouhé historické tradici uctívání Venuše jako ženy spojené se stejnojmennou planetou sami nevěděli.

Proč ale uctívači Inanny/Ištar ji spojovali s planetou Venuší?

První důvod je celkem nasnadě. Venuše je po Slunci a Měsíci třetím nejjasnějším objektem na obloze, je tedy nejjasnější "hvězdou" a temné obloze září jako klenot a je nepřehlédnutelná.

Druhý důvod je pozoruhodnější a je to její dvojtvářnost. Tehdejší lidé Mezopotámie již tehdy věděli o pozoruhodném chování planety Venuše, a sice, že je někdy Večernicí a tak uvádí den, někdy Jitřenkou a uvádí noc. Tato dvojtvářnost se pak zdála nejlépe vyjadřovat i dvojtvářnost Inanny/Ištar. Na jedné straně to byla bohyně lásky a krásy, ale druhé taky bohyně ničení, ze které šel strach.

Dobře její oba aspekty vyjadřují tehdejší náboženské texty.

Úryvky z modlitby:

Při zmínce tvého jména země i nebesa se chvějí,

Bohové se třesou, vrávorají Anunnakové (pozn. Anunnakové byla skupina nejvyšších bohů)

Tvé strašné jméno velebí lidé,

tys velká a vznešená.

Černohlavci všichni, zvěř i lidstvo, chválí skutky tvoje.

Po právu a spravedlivě soudíš poddané.

Vidíš toho, komu bezpráví se stalo, kdo v nebezpečí smrti je,

a k spravedlnosti vždy mu pomůžeš.

Smiluj se paní nebes a země, pastýřko početného lidstva

…

pozvedáš i srážíš, hrdinná Ištaro, velké jsou tvé skutky!

Zářivá pochodni nebes a země, světlo všech příbytků.

(pozn. Černohlavci - význam buď všichni obyvatelé, nebo poddaní. Podle černých vlasů)

Liturgický zpěv k oslavě Ištary:

Bohyni opěvujte, z bohyní nejhroznější,

…

Ištar je bohyně kypící síly, oděna v milostné vnady,

krášlena půvabem, svůdností, kouzlem.

Rtů sladkých, život jsou její ústa,

na její tváři rozkvétá smích.

Vznešená, s perlovou čelenkou na hlavě,

krásné jsou její líce, barevné oči měňavé.

Bohyně, jež vždy si ví rady,

osud všeho v rukou svých třímá.

Pod jejím pohledem blahobyt vzkvétá,

životní síla, kypící zdraví, ochrana, štěstí.

Šepotem, vzájemným nasloucháním, hrátkami milostnými, vlídností

a souladem jen ona vládne.

Dívka, kterou si zvolí, v ní matku nalezne,

ženami je vzývána, voláno její jméno.

Kdopak se vyrovná velikosti její,

neb mocné, vznešené a skvělé jsou její božské síly.

Kdopak se vyrovná velikosti Ištařině,

neb mocné a skvělé jsou její božské síly.

Místo její mezi bohy znamenité je,

mocné její slovo nad nimi převažuje.

Místo Ištařino mezi bohy znamenité je,

mocné její slovo nad nimi převažuje.

Ona je královna jejich, výroky její rozvažují,

před ní všichni na kolenou klečí.

Zář její si od ní vypůjčují,

ženy i mužové ji v úctě mají.

…

Zdroj citací: Jean Bottéro: Nejstarší náboženství Mezopotámie. Z francouzštiny přeložil Jiří Prosecký. Academia Praha, 2005. Modlitba je na str. 51, liturgický zpěv na str. 177.

Reliéf, zobrazující Inannu/Ištar, nazývaný "Burney relief", nebo nověji "Královna noci", z doby 3750-3800 let před současností. Pozadí bylo totiž původně černé a sama bohyně byla nabarvena červeně. Je zajímavé, že červený pigment byl použit i na reliéf pravěké Lausselské venuše z Francie (držící zvířecí roh se 13 vrypy) a červeným pigmentem byla pokrytá i Willendorfská venuše. Červená představuje klasicky oheň, energii, teplo, krev, vášeň.

(poz. Existují názory, že na reliéfu je možná démon Lilitu, předobraz hebrejské Lilith, nebo bohyně podsvětí Ereškigal. Proti Lilitu svědčí to, že zobrazená postava má na hlavě tzv. rohatou čapku, což byl znak nejvyšších bohů. Pokud jde o Ereškigal, neexistuje jediné její vyobrazení, protože by znamenalo uctívání smrti nebo její přivolávání, a kromě toho zachované popisy Ereškigal nesvědčí o tom, že by se jednalo o pohlednou bytost.)

Zdroje obrázků

Relieve Reina de la Noche https://en.wikipedia.org/wiki/File:Relieve_Reina_de_la_Noche_(ca._1800_a.C).jpg

a https://en.wikipedia.org/wiki/File:Queen_of_the_Night_relief_(Burney_relief),_1800-1750_BC,_from_Iraq,_now_in_the_British_Museum.jpg

Z předchozích řádků bychom se už mohli pokusit odvodit, co Inanna/Ištar, jako určitá spojnice k pravěkým venuším svými vlastnostmi zastupovala. Zastupovala něco, co je zároveň krásné a přitažlivé, ale i děsivé, něco, co tvoří i ničí. Myslím, že bychom neměli být daleko od pravdy, když řekneme, že Inana/Ištar zde zastupuje moc Přírody s velkým P. Přírody, která fascinuje krásou, a na druhé straně vyvolává hrůzu svojí ničivou silou.

Zobrazení Posvátné moci přírody, Velkého mystéria, duše Přírody nebo Přírody samotné jako ženy je v podstatě archetypální představa, která se objevuje se stále znovu a znovu v dobách dávných, nedávných i současných.

Když se po putováním tisíciletími Inanna/Ištar, přišlá z pravěku, proměnila na Afroditu/Venuši, byla zbavena původní přírodní divokosti a výrazně zkrotla. Typickou ukázkou mohou být symboly, které je zastupují. Zatímco Afroditě/Venuši je zasvěcena holubice, vlaštovka a delfín, pro Inannu/Ištar je typický lev, na kterém stojí. (A kromě toho často i osmicípá hvězda, která vyjadřuje že se postavení planety Venuše na obloze opakuje téměř přesně po osmi letech.)

Afrodita/Venuše je spojená zejména s krásou a láskou. Moc Inanny/Ištar sahá od krásy přes extatickou sexualitu až po úplnou zkázu. Inna/Ištar je suverénní "Královna nebes" a legitimizuje moc králů.

Pojem Přírody (s velkým P) jako mocnosti, její posvátné moci a jejího Velkého mystéria není totéž, co pojem Matka příroda a od ní odvozená mateřská bohyně.

Pojem "Matka příroda a od ní odvozená mateřská bohyně vykresluje ženu primárně jako zdroj dětí a přírodu jako "hodnou" dárkyni dobré úrody.

Avšak v pravěkých společnostech lovců a sběračů nebylo žádoucí hodně dětí, ale jen tolik, aby se o ně mohla skupina při svém mobilním způsobu života rozumně starat. Takže oslava ženy jako "továrny na děti", známá z pozdějších kultur a civilizací se sem vůbec nehodí.

Ovšem plodnost a výživa spojené s ženou a ženstvím se rozhodně mohla jejím prostřednictvím vztahovat na zvířata, která byla z hlediska získávání potravy mimořádně důležitá. Kdo měl vliv na zvířata, na to, aby jich byl dostatek a aby se "nechala" ulovit, měl zásadní vliv na přežití a blahobyt skupiny. Pojem "Paní zvířat" nebo výstižněji Vládkyně zvířat (Mistress of Animals) se vztahuje právě na tuto představu. Jejím zobrazením z různých kultur starověku se obecně říká řeckým výrazem Potnia theron.

(Poznámka: Vypadá to tak, že v antickém světě se pole působnosti původně suverénní a mocné Inanny/Ištar rozdělily. Afroditě/Venuši zůstala láska a krása, Arés/Mars převzal ničení a hrůzu a Artemis/Diana převzala zvířata a přírodu jako Potnia theron.)

Chtěl bych starobylost pojmu Vládkyně zvířat ilustrovat obrázkem pravěké kompozice, staré nejméně 35 000 let. Je v jeskyni Chauvet ve Francii a dostala název "Pendant de la Vénus". Tato venuše je vyobrazena na skalním výčnělku visícím ze stropu jeskyně a tvoří ústřední bod nejzazšího a nejhlubšího dómu (Salle du Fond) celého jeskynního systému, a je tedy na jeho nejposvátnějším místě. "Chauvetská venuše" je zjevně spojena se lvem, "králem zvířat", jako s ním byla spojena Inanna/Ištar (logicky kdo vládne králi zvířat, nebo se s ním ztotožňuje, vládne i všem zvířatům) a kromě toho ještě s bizonem.

Kompozici doplňuje obraz smečku lvů, pronásledující svou kořist, mimo jiné i bizony, vyvedený na skalní stěně dómu s venuší.  

Spojení ženy s Přírodou a jejími aspekty ve stylu venuší ožívá v renesanci a pokračuje pak i po ní.

Některé příklady alegorie ženy jako Přírody nebo duchovní stránky Přírody.

Shrnutí na závěr

Na pravěké venuše bychom se měli s největší pravděpodobností dívat jako na zástupkyně Přírody, Duše Přírody, Velkého mystéria Přírody, chápané jako nejvyšší mocnosti. Přírody, kde materiální a duchovní navzájem souvisí a je neoddělitelně propojené.

Snad bychom takové pojetí mohli považovat za blízké panteismu, nebo "prapočátek panteismu", jak se zmiňuje kulturní antropolog Mnislav Zelený-Atapana ve své knize "Malá encyklopedie šmanismu" (heslo "Šamanismus prérií a plání").

Přírody, které jsme všichni podřízeni a která se projevuje i v nás samotných prostřednictvím biologie našeho těla, naší psychologie, našeho nevědomí, emocí, instinktů. Vždyť jakkoli se cítíme od Přírody odděleni, je fakticky lidstvo je jen jednou z mnoha forem její existence.

Prostřednictvím pravěkých venuší tak mohla být uctívána příroda, prováděny rituály, a zároveň uznáván a potvrzován význam žen pro tehdejší společenství.

Pro pochopení Přírody a jejich zákonů máme nyní přírodní vědy, ale ty nevylučují vnímání Přírody a její mystiky na duchovní úrovni.