Jací jsme byli a jací jsme: Trendy ve vývoji člověka, které nás formovaly

Pravěké venuše, část 2-1

Současný člověk má tělo, jehož součásti mají svůj původ ve více nebo méně vzdálené minulosti a jejich analogie lze vystopovat v různé míře jak u k bližších, tak i vzdálenějších předků. Obdobně to platí i o lidské psychice.

Například zklamání z neférové odměny lze pozorovat nejen u lidí, ale třeba i u šimpanzů nebo psů. Jedním z našich nejstarších dědictví pravěku v naší psychice je smysl pro to, aby s námi bylo férově zacházeno.

Spolupráce potlačuje agresivitu a rozvíjí mozek

Dalším dědictvím pravěku je schopnost spolupracovat. Potenciál pro spolupráci už byl obsažen při našem oddělení se od předků šimpanzů.

Dva druhy šimpanzů, šimpanz učenlivý a šimpanz bonobo, se od sebe oddělily nedlouho po oddělení větve, která vedla k člověku. Jak se ukazuje, náš společný předek s šimpanzi byl anatomicky podobnější šimpanzovi bonobo (Pan paniscus) než šimpanzovi učenlivému (Pan troglodytes). Je dost dobře možné, že si byli podobnější i po stránce psychologické, přičemž šimpanz učenlivý šel cestou zvyšování agresivity a šimpanz bonobo jejího snižování.

Podobně i předek člověka (a potom i formující se lidský rod) se vydal cestou snižování agresivity a rostoucí tolerance vůči ostatním příslušníkům svého druhu, a tím k možnostem intenzivnější spolupráce a bližší vzájemné interakce.

Schopnost stále více spolupracovat a přizpůsobovat svoje chování tak, aby bylo prospěšné celé skupině se při vývoji člověka osvědčily a ukázaly se jako dobrý způsob, jak čelit nepříznivým okolnostem. Formující se (před-) lidské skupiny, které upřednostňovaly agresivitu a soutěživost vedoucí k nespolupráci byly oproti těm spolupracujícím neúspěšné a vymíraly. Docházelo tak k selekci genů agresivitu snižujících. Kromě toho se spolupráce ukázala jako vhodná k tomu, aby předkové současného člověka byli schopni se stále více přizpůsobovat různým typům prostředí a proto mohli snáze přežívat i prudké změny podmínek jak v místě, kde žili, tak se i úspěšně stěhovat do nových oblastí. Snižováním agresivity a růstem rozsahu a intenzity spolupráce se rozvíjel a zvětšoval mozek a s ním i inteligence našich předků.

Výjimečnost člověka: Dva druhy empatie

Úzká vzájemná spolupráce vedla k rozvoji empatie. Schopnost empatie jsme také zdědili od zvířat, ale vzájemná blízkost spolupracujících jedinců vytvořila velmi výhodné podmínky pro její rozvoj. Šíření empatie napomáhalo i to, že schopnost empaticky odhadnout potřeby malých dětí zvyšovala jejich šanci na přežití, nebo že empatický partner byl žádanější než ten, který empatii neprojevoval.

V člověku se jako v jediném primátovi rozvinuly dva druhy empatie. První druh empatie je reakcí na utrpení jiného člena skupiny a projevuje se snahou postiženého utěšit. Tento druh empatie je vlastní lidoopům, ale i například slonům.

Uvádím příklad, který je z knihy "Mámino poslední objetí" od primatologa Franze de Waala. Píše o tom, jak se chová adoptovaný šimpanz Joni ke své opatrovnici: "Když začnu předstírat pláč, zavřu oči a dám se do breku, Joni hned nechá hry nebo jakékoli jiné činnosti a celý rozrušený a udýchaný ke mně rychle přiběhne i z nejodlehlejších míst v domě, jako je střecha nebo strop jeho klece, odkud jsem ho předtím nemohla dostat ani opakovaným voláním a prosbami. Rychle okolo mě běhá, jako by hledal, kdo mi ublížil; hledí mi do obličeje, jemně vezme mou bradu do dlaně, lehce se dotkne prstem mé tváře, jako by se snažil pochopit, co se děje, o otáčí se, přičemž sevře prsty na nohou v pěst."

Druhý druh empatie není reakcí na utrpení, ale projevuje se tím, že jedinec pomáhá spontánně druhému, pokud cítí, že mu tím může být v něčem prospěšný. Cílem je dobro (well-being) celé skupiny. Takové empatické chování se nazývá anglicky other-regarding preferences. Tento druh empatie se nevyskytuje u žádného lidoopa, ale zato se vyskytuje u zvířat, které žijí ve skupinách vyznačujících se uspořádáním anglicky nazývaným "cooperative breeding", doslova "kooperativní rozmnožování". Člověku vývojově nejbližší živočichové, u kterých se tento druh uspořádání vyskytuje, jsou opičky z čeledi kosmanovitých (Callitrichidae). Jsou to nejmenší opice a žijí převážně v korunách stromů Jižní a Střední Ameriky.

Empatie a altruismus sbližují členy skupiny

Z empatie pak pramení altruismus, tedy chování, kdy jedinec pomáhá druhým nebo druhému na svoje vlastní náklady. Z takového chování pak těží celá skupina. Další druh altruismu je reciproční altruismus, který může být vyjádřen jako "dneska pomůžu já tobě, a až to budu potřebovat, pomůžeš ty mně". I takový druh altruismu posiluje spolupráci celé skupiny, protože vyžaduje vzájemnou důvěru a to, co bychom mohli nazvat slušnost nebo spolehlivost. Jedinec, který v tom selže, se v očích všech členů skupiny znevěrohodní se všemi důsledky, které to pro něj pak má.

Kooperativní rozmnožování u lovců a sběračů

Kooperativní rozmnožování (cooperative breeding) znamená, že se o mláďata starají ve větší či menší míře nejen rodiče, ale i další příbuzní i nepříbuzní členové skupiny. Říká se jim "alloparents", spolurodiče. V odborné češtině se používá výraz "aloparentální chování" a také jsem zaznamenal výraz "tetičkovské chování". Všichni pečující nemusejí být ani nutně dospělí, mezi "spolurodiče" patří i starší nebo dospívající děti. Takovýto způsob péče o potomky byl výzkumníky zdokumentován i u současných nebo nedávných skupin lovců a sběračů.

Má se za to, že aloparentální chování měl už Homo erectus, archaický člověk, jehož datace začíná někdy kolem 2 milionů let před současností. Někteří výzkumníci dávají počátek aloparentálního chování do doby ještě starší.

Vše v jednom: kooperativní rozmnožování, altruismus a oba druhy empatie

Lze tedy říci, že moderní člověk Homo sapiens a jeho archaičtí předci žili od dob nejméně 2 milionů let před současností jako lovci a sběrači ve skupinách praktikujících "cooperative breeding" (kooperativní rozmnožování) a vyznačovali se empatií a altruistickým chováním.

Z doby jen o málo mladší než 2 miliony let už jsou zaznamenány případy, kdy jedinec postižený chorobou nebo zraněním byl schopen díky péči ostatních členů skupiny přežívat

Toto "vše v jednom" vedlo prostřednictvím rozsáhlé spolupráce průběžně k takovému rozvoji mozku, jaký do té doby neměl na planetě Zemi v živočišné říši obdoby. Takové schopnosti nám umožnily přizpůsobovat se nejrůznějším přírodním prostředím a vydávat se na do celého světa.

Celý proces trval samozřejmě velmi dlouho a lidé museli čelit velmi obtížným přírodním podmínkám doby ledové, zejména v oblastech vzdálenějších od rovníku. Evropa se nakonec dočkala trvalého osídlení moderními lidmi Homo sapiens před asi 43 tisíci lety.

Literatura k 2-1

Knihy

1.

Sarah Blaffer Hrdy:

Mother Nature.

The Ballantine Publishing Group, New York, 1999

2.

Frans de Waal:

Mámino poslední objetí. Co nám emoce zvířat prozrazují o nás samotných.

Práh, Praha, 2020

3. 

Brian Hare, Vanessa Woods:

Survival of the Friendliest: Understanding Our Origins and Rediscovering Our Common Humanity

Random House, New York,2020

Odborné články

1.

F. Range, L. Horn, Z. Viranyi, & L. Huber:

The absence of reward induces inequity aversion in dogs.

Proc. Natl. Acad. Sci. U.S.A. 106 (1) 340-345, 

https://doi.org/10.1073/pnas.0810957105 (2009).

https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.0810957105

2.

Rui Diogo, Julia L. Molnar, Bernard Wood:

Bonobo anatomy reveals stasis and mosaicism in chimpanzee evolution, and supports bonobos as the most appropriate extant model for the common ancestor of chimpanzees and humans.

Scientific Reports 7, 608 (2017). https://doi.org/10.1038/s41598-017-00548-3

https://www.nature.com/articles/s41598-017-00548-3

3.

Hominoid Psychology Reserch Group, Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology:

3 Chimps. Chimps and Bonobos.

https://www.eva.mpg.de/3chimps/files/apes.htm

4.

Constantina Theofanopoulou, Alejandro Andirkó, Cedric Boeckx , Erich D. Jarvis:

Oxytocin and vasotocin receptor variation and the evolution of human prosociality.

Comprehensive Psychoneuroendocrinology

Volume 11, August 2022, 100139

https://doi.org/10.1016/j.cpnec.2022.100139

5.

Kaminski J, Stengelin R, Girndt A, Haun D, Liebal K.:

Understanding others' preferences: A comparison across primate species and human societies.

PLoS One. 2024 Jan 17;19(1):e0295221. 

doi: 10.1371/journal.pone.0295221. 

PMID: 38232055; PMCID: PMC10793897.

https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0295221

6.

J.M. Burkart, E. Fehr, C. Efferson, & C.P. van Schaik:

Other-regarding preferences in a non-human primate: Common marmosets provision food altruistically.

Proc. Natl. Acad. Sci. U.S.A. 104 (50) 19762-19766, https://doi.org/10.1073/pnas.0710310104 (2007).

https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.0710310104

7.

Harris RA, Tardif SD, Vinar T, Wildman DE, Rutherford JN, Rogers J, Worley KC, Aagaard KM.:

Evolutionary genetics and implications of small size and twinning in callitrichine primates.

Proc Natl Acad Sci U S A. 2014 Jan 28;111(4):1467-72. 

doi: 10.1073/pnas.1316037111.

Epub 2013 Dec 30. PMID: 24379383; PMCID: PMC3910650.

https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.1316037111

8.

Miller, Cory T. et al.:

Marmosets: A Neuroscientific Model of Human Social Behavior.

Neuron, Volume 90, Issue 2, 20 April 2016, Pages 219-233

www.cell.com/neuron/fulltext/S0896-6273(16)30007-1

9.

Karin Isler and Carel P. van Schaik:

How Our Ancestors Broke through the Gray Ceiling: Comparative Evidence for Cooperative Breeding in Early Homo.

Current Anthropology , Vol. 53, No. S6, Human Biology and the Origins of Homo (December 2012), pp. S453-S465, 

https://www.jstor.org/stable/10.1086/667623

10.

Burkart, J., Allon, O., Amici, F. et al.:

The evolutionary origin of human hyper-cooperation.

Nature Communications 5, 4747 (2014)

Published27 August 2014

DOI https://doi.org/10.1038/ncomms5747

https://www.nature.com/articles/ncomms5747